Poezie byla předmětem teoretického zájmu už v antice (Aristotelova Poetika, Horatiovo pojednání O umění básnickém). Poté byla nahlížena z mnoha úhlů: v roce 1884 poučil T. G. Masaryk posluchačky v Americkém klubu dam v Praze přednáškou vzápětí otištěnou pod názvem O studiu děl básnických.

Eduard Světlík ve svém Půvabu poetiky vsadil na humornou formu popisu básnických prostředků a forem. A čím se jeho novinka od zaměření a přístupů Bruknerova–Filipova Většího poetického slovníku (1968) a Rutova Menšího poetického slovníku v příkladech (1985) liší? E. Světlík ukazuje nejen svou erudici znalce teorie, ale vysvětlované pojmy ilustruje výhradně svou vlastní tvorbou; nezůstává u definice a příkladů, ale dalšími poznámkami se vrací k danému jevu a upozorňuje na jeho funkci v básni. Světlíkova typická a mistrná aforistická zkratka činí výklad i příkladový materiál zapamatovatelným a zábavným čtením, poučným pro čtenáře poezie i začínající autory.